Hlavními metodami kovodělnictví, neboli zpracování kovů, jsou odlévání, tváření, svařování a obrábění.

Odlévání
Odlévání, či také lití, je proces, při kterém se kov, roztavený do tekutého, kapalného stavu, vlije do formy požadovaného tvaru. Tento proces se dnes již využívá pouze pro výrobky složitých tvarů. Výrobek totiž nedosahuje takové kvality jako ostatní jiným způsobem zpracované. Prvním takto odlitým kovovým výrobkem je zhruba 6000 let stará měděná žába, jež byla vyhotovena v Mezopotámii.

Tváření
Tváření je technologický proces, při kterém nedochází k poškození daného kovu. Při tomto druhu zpracování je nutno překročit takzvanou „mez pružnosti“ a přitom neporušit „mez pevnosti“. Pro tváření je tedy nutné vybrat takový kov, aby jeho mez pružnosti a mez pevnosti byly od sebe navzájem dostatečně vzdáleny. Dá se také rozdělit podle tří kritérií. Podle druhu působící síly, podle teploty při tváření a také na plošné či objemové tváření.

Svařování
Sváření jest připevnění dvou (či více) součástí k sobě navzájem pomocí vysokých teplot, nebo případně tlaku a roztavení části kovu a vytvoření trvalého spoje. Nevýhodou tohoto způsobu zpracování je změna vlastností materiálu v blízkosti svařovaného spoje. Často tedy dochází k porušení a ulomení přivařeného materiálu.

Můžeme ho rozdělit na dvě hlavní skupiny a to svařování tlakové a svařování tavné. Svařování bylo až do devatenáctého století jedinou technikou spojení kovů. Jeho počátky můžeme datovat stejně jako počátky zpracovávání kovů do roku zhruba 4000 před naším letopočtem.

Obrábění
Obrábění je cílené odebírání materiálu v podobě třísky za cílem dosáhnout u obrobku požadovaného tvaru.  Z této definice vyplívá, že nevýhodou jest zbývající množství materiálu, které se v podobě kovových třísek, či také někdy pilin, odebere. Dělíme jej do tří hlavních skupin na tradiční – ruční obrábění, na třískové – obrábění pomocí strojů za použití břitů a na jiné, jako je laserové řezání, či chemické obrábění.